SeTKání – Jaro 2022

Znovu hrdý Čech

Vždycky jsem zastával názor, že úvodní slovo by mělo být apolitické. Politika do motoristického časopisu úplně nepatří. Jenže nikdy neříkej nikdy, a proto si pro jednou dovolím udělat výjimku. Po dlouhé době jsem zase hrdý na to, že jsem Čech. Když vidím, kolik lidí se u nás snaží pomoci Ukrajině, ať už finančně či materiálně, mám z toho nefalšovanou radost. Ovšem ještě větší radost mám z našich politických špiček. Můžete si o naší současné vládě myslet, co chcete, naštěstí žijeme ve svobodné emokratické zemi a můžeme si vybírat, čí názor se nám líbí a s kým souzníme, nicméně jedno zpochybnit nelze. Česko je opět prozápadní stát a jeho vrcholní představitelé to jasně dokazují. Příjemná změna po letech temna a tichého plížení se zpět do náruče Ruska.
Premiér Fiala osobně navštívil ukrajinského prezidenta v ostřelovaném Kyjevě a vyjádřil mu podporu. Jako jeden ze tří evropských politiků. Nebyl to německý kancléř, který se děsí, kolik peněz bude tahle hloupá a nesmyslná válka stát jeho zemi peněz. Nebyl to ani francouzský premiér, který věc vidí také především z hlediska ekonomického dopadu na jeho domovinu. Nebyl to nikdo z těch, kteří jsou vždy nejvíce slyšet, ale když dojde na problematické záležitosti, už tak hlasití nejsou. Byl to Čech, Polák a Slovinec. A já vím proč. Všichni tři z historie dobře vědí, čeho je Rus vojensky schopen. Poláci zažili katyňský masakr, my „narovnávání páteře“ v roce 1968, Jugoslávci zase Stalinův tlak a oprávněnou obavu, že dřív nebo později budou po nás další na řadě. Stalin totiž už před vpádem do Československa plánoval zmiňované „narovnávání páteře“ také v Jugoslávii, jenže se příliš obával obyčejných Jugoslávců, kteří byli připraveni věrni své nátuře bránit svou zemi stůj co stůj. Přesně takhle se měl obávat Putin ukrajinských domobranců. Náš premiér a jeho slovinský a polský kolega všem západním politikům jasně ukázali, že nám Ukrajina není lhostejná. Nám ne! Možná, že zbytek EU vnímal 8 let trvající ruskou agresi poněkud lehkovážně, ale tohle je prostě moc. Nejen moc blízko, ale prostě moc! Nikdo, ani ti největší a nejsilnější, nemají právo rozhodovat o tom, jakým směrem se vydá svobodná, legitimně uznávaná země. A já pevně věřím, že krajina si svoje právo na svobodné rozhodnutí vybojuje. Bohužel za cenu obrovských ztrát na životech a infrastruktuře. Vám čtenářům časopisu Setkání, a i všem ostatním, chci popřát pevné nervy, protože se nás celý konflikt dotkne, a to dost silně. A doufejme jen, že pouze ekonomicky. Ale upřímně, drahé pohonné hmoty nebo plyn není nic proti tomu, když vám bombardují zemi a umírají vám příbuzní a kamarádi. Myslete na to, že se pořád máme skvěle. Naprosto skvěle.

Sláva Ukrajině!

Jiří Švamberk
šéfredaktor

Časopis ke stažení zde.